Stěhování 1: Předinfarktový stav

Děti se rozhodly, že mě přestěhují - a to během víkendu, protože ten další mají zas něco jiného. Asi jsem měla, mimo mnohého jiného, mlčet. Schovat se pod deku a tam zůstat.



Už nemohly poslouchat historky o absenci elementární zdvořilosti a slušnosti, o necvičeném dobrmanovi žijícím těsně vedle a o jeho ksichtící se majitelce, o kouření na chodbě, o nefungujícím společenství vlastníků, o roztřískaných schodech a vajglech v lahvi od minerálky zdobících vchod. To konec konců viděly, tak jako každý. 

Nejdřív jsem souhlasila a vzápětí nato zase všechno rušila, protože nemám jejich elán a aktivitu. Ale už to bylo v běhu. I moje milované vnučky stěhovaly menší skříňky, dospělí vše ostatní (já neunesu nic) a vyzkoušeli jsme, co všechno uveze Toyota Auris hybrid. Uveze hodně. Byl to masakr, ale děti umějí všechno: koupit, dovézt a prakticky obratem sestavit vše z Ikea, interiérová designérka Lucka všechno krásně upravit - a výsledek? Skvost. 

"To není moje," hlásím. "Je," odpovídá a jako třešničku na dortu dává na stůl dózu se sušenkami. Trénuju si na nich odolnost proti chuti na sladké a schovávám pro návštěvy. Kafe už vařím, troubu jsem ještě nevyzkoušela. 

Měla jsem dávno před touto smrští plánovanou návštěvu přítelkyň v kavárně, a při příchodem do už nového domova jsem našla načinčaný byteček s novou postelí a křeslem s podnožkou, odkud čučím na televizní detektivky. Nejraději ty s Taclíkem.


Ovšem proces vyhazování ještě běží; vůbec nejhorší je fakt, že jsem dokázala, a to za pouhých šest let, nashromáždit v garsonce a ve sklepě neskutečné množství VŠEHO. Hromadím, nevyhazuju, netřídím, schovám všechno, co je mi milé nebo by se mohlo hodit, i když jsem dostala od Ježíška, jakoby  varování, Zázračný úklid od Marie Kondo.

Ale už je to na dobré cestě. Půlka knih je v policích, druhá půlka v městské knihovně, množství oděvů a bot v charitě, zaplnili jsme popelnice s tříděným odpadem široko daleko, a bude čisto. Ještě jeden lustr a obrázky na zeď - až se Filip vzpamatuje z maminčiných keců.

Co potřebujeme k životu? Minimum věcí, jen bezvadnou rodinu a dobré přátele. To naštěstí mám.

Prosím, přečtěte si pokračování, ráda bych vám přiblížila pár momentů, kdy se mi z toho svého svinčíku chtělo brečet, ale musela jsem se smát.

Foto: pixabay a archiv

Komentáře

  1. Není to pěkné, když se člověk ze svých traumat může vypsat :-)? Přeju šťastné a klidné bydlení. Hanka

    OdpovědětSmazat
  2. Je. Je to radost, kterou stále máme. Vždyť víš.

    OdpovědětSmazat

Okomentovat