Vypůjčeno od Zdeny Frýbové: Malinkatej kretén

Za následující řádky mne pravděpodobně odsoudí mých devět pražských přítelkyň, které všechny do jedné milují, mají, měly nebo budou mít psa. A když ho momentálně náhodou nemají, tak si pořídí aspoň kočku a neváhají kvůli ní zabednit balkon hustým pletivem.


Co se stalo? Strkám klíč do zámku bytu. Stojím bez hnutí, a najednou šustot kolem a něco mě hryzlo do nohy. Řekla jsem "jauvajs" dost důrazně, a na to slečna coby doprovod Jacka Russella říká: "On vás kousl?" Odpověděla jsem, že ano. Slečna asi věděla své, ale to byla její první a poslední normální reakce. Pak už byla jen agresivní a zvýšila decibely: "No já se vám teda omlouvám, chcete vidět očkovací průkaz proti vzteklině? Dyť se tolik nestalo, co máte?"

No, trochu mě vytočila a když už jsme byly v tomto roztomilém kontaktu, tak jsem jí vysvětlila, že by kromě výchovy toho pejsánka mohla o něco míň třískat vchodovými dveřmi, když ho jde venčit. (Vsuvka: vrata a dveře v nich jsou z plechu a rezonují jako když hřmí. Mnoho z nás je zavírá tiše, ale tříská s nimi pár naštvaných ranních pracujících, puberťáků cestou do školy a kdykoli v denní době. Ani citovaná slečna si s tím starosti nedělá a já mám okno 25 cm od těchto vrat.)

Nedalo mi to, zazvonila jsem u ní a ukázala jí modřinu na noze. Řekla, že jsem si to vymyslela, že "to není možný" a že jsem na chodbě ukazovala na druhou nohu. No prostě hovor jedna báseň.

Vy, kteří si to tady občas přečtete, tak víte, že jsem se odstěhovala od nevychovaného agresivního dobrmana. V malé bytovce tam byly ještě další čtyři psi, z toho tři v jedné domácnosti. Ti byli vychovaní, slečna je cvičila před domem, kde měli takovou jakoby kladinu a tam se předváděli. Ale když bylo bláto a byl na mně úklid schodů, tak mi párkrát ihned prošli po rejžákem vydrbaných schodech a mohla jsem začít znova.

Při psaní přemýšlím o tom, jestli vás mám obšťastnit fotkou své modřiny od toho módního miláčka. Ale nevím, moje nohy už nejsou to, co bývalo. V noze mi cuká, a protože často píšu o zdravotnictví, tak přemýšlím o embolii, křečových žilách a bércových vředech... 😅




Ale už vážně: znala jsem důvěrně dva Jacky Russelly. Oskárek nám často utekl a honily jsme ho po lese v Krči, Anda s příjmením jako Hohenlohe nebo tak něco je miláček. Oba dva nikdy nikoho nekousli.

Jsem už bohužel dáma v letech a mám stále víc ráda, když jsou na sebe lidi milí, zdvořilí a slušní. Zdá se mi, že kolem sebe vidím stále víc agresivity a nepřiměřených reakcí v chování, jednání, ve vztazích. A není to jen v současné covidové době, kdy jsme všichni víc ve stresu. 

Říkám si, že kdyby ta slečna Petra zazvonila s kytkou a omluvila se, uvařím kafe a můžeme být i trochu kamarádky. Paní toho nevycválaného dobrmana se taky jmenuje Petra... Ale to je podobnost čistě náhodná a od žádné z nich se omluvy nedočkám. Asi to slovo nemají ve svém slovníku, a možná jim (sorry, jsem trochu hnusná) příroda nadělila mozek stejných rozměrů a kvalit jaké mají teď jejich psi. A ti za to nemohou, jsou jen logickým důsledkem procesu (ne)výchovy. 

Jestli to tak není, tak se všem omlouvám...

Ilustrační foto: pixabay

Komentáře

  1. Druhý pokus: Miláčkové - kdo má názor na téma - stejný nebo jiný - tak sem s ním! Díky!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Případ se psem zela zapadá do mých zkušeností. Naštěstí mě žádný
      nekousl, ale páníčci si myslí, že chodník je jenom jejich - nebude se
      vyhýbat pes, ale samozřejmě chodec bez psa. A tak bych mohla
      pokračovat... Zdvořilost se ztrácí - a že se pouští veřejným rozhlasem
      "Není nutno" a zdravotníkům se rozsvěcí v oknech svíčky nás asi nespasí.
      Hanka

      Smazat

Okomentovat