Taky jsme měli kočku, tedy nejdřív kotě. Jmenovala se Mia, správně Hermiona, a byla úžasná. Objevila se na stole na terase přesně v den narozenin starší vnučky a byla nečekaným, ale nejkrásnějším dárkem.
Protože tatínek mé vnučky je alergický na zvířecí srst, dali ji do košíku a obešli sousedy s dotazem, zda jim nechybí kotě. Nechybělo, a pokud ano, tak prý se tvářili, že nechybí. Obě holky měly velkou radost a my nakonec taky. Někdy se prodrala až nahoru do patra a často jsme ji hledali, ale potom si dobře zvykla venku nebo v tzv. mezisklepí, kam se dostala zamřížovaným a i v zimě pootevřeným okýnkem. Tam měla pelíšek, misky a přijímala návštěvy kocourů z okolí. Ty se neobešly bez následků, takže velmi brzy porodila pět koťat.
Všechny se dostaly do dobrých rukou až na kocourka jménem Ron - čtenáři Harryho Pottera chápou výběr jmen - který rád zůstal s námi. Ale nepobyl dlouho, i v naší klidné čtvrti ho přejelo auto.
I Miu potkalo neštěstí, jednou se přivlekla s poraněnou přední nožkou, která se musela amputovat. Ale brzo se vzpamatovala, byla veselá a stále žádoucí pro okolní kocoury, i když už byla kastrovaná. Pokud měla dojem, že se málo staráme o její výživu, škrábala pacičkami na okno na verandu. Bravurně se to naučila i s jednou packou.
Bohužel už není, ale stále na ni vzpomínáme. Její konec jsme obrečely. My, dvě dospělé ženy, jsme zaháněly smutek alkoholem, holčičky jen bulely. Ach jo, je v kočičím nebi.
Znovu jsem si Miu připomněla při křtu knížky Markéty Harasimové Na kočičí znamení. Pokud jste kdy měli (máte, budete mít) kotě, tak si ji přečtěte. Jednak se pobavíte, jednak se dozvíte, co s kotětem můžete zažít.
Na křtu sdělovali své veselé zkušenosti s kočkami i zvířaty vůbec Honza Dědek a Petr Janda.
Komentáře
Okomentovat