Lilo celý den. Chtělo se mi dál sedět s Tajemstvím všech tajemství a čajem s citronem, ale moje milá přítelkyně mi darovala lístek na premiéru. Miluje premiéry, opery a balet, ale předvedla mi do mobilu svůj kašel s tím, že by ji vyvedli. A tak jsem šla místo ní.
Pravda, jak často člověk zažije premiéru v nádherné Státní opeře, jak často slyšíme Mozarta v podání skvělého orchestru. A tak jsem se v podstatě těšila, vzala korálkovou minikabelku, dlouhou sukni a vyrazila do deště. Deštník byl doma, vlasy zplihly a sukně se lehce namočila v průchodu ke vchodu do divadla. Ale i tak myslím, že jsem byla víceméně za hvězdu. Pravda, trochu si fandím, ale krásná štíhlá dívka v luxusu opravdu už nejsem, ale nebyla jsem v teniskách, v ošuntělém svetru a v džínách. To tam bylo, na premiéře Wolfganga Amadea. Jeden případ jsem si cvakla, podívejte se. Nátělník v lóži.
Děj nebudu popisovat, na wiki najdeme všechno i s podrobnostmi. Je to příběh o krétském králi a jeho synovi plný vášní, lásky a smrti v době trojské války. Orchestr hrál Mozartovu hudbu naprosto dokonale, všichni, převážně mladí sólisté, zpívali skvěle.
Ale: princezna měla na sobě jakýsi žlutý oblek - vytahané kalhoty a halenu přes bílé triko. No dobře, přišla z vězeňské cely. Princ - zpěvačka a soprán (to mou sousedku dost udivovalo a kozultovala to s manželem) měl(a) košili a kravatu... Zpěvačka v prádle. Pak tam byly jakoby lékařské pláště a bílé kalhoty v bílých holínkách, sbor měl buď černé nátělníky nebo černé pracovní vesty s červenými paspartami... Taky tam hrál kufřík na spisy, podobný ještě nedávno nosili pánové do ouřadu.
Odcházela jsem mezi prvními, abych stihla předposlední vlak. Slečna s připravenými kyticemi se mě zeptala, jak se mi to líbilo: Mozart úžasnej, sólisti skvělí, ale kdybyste mohla při předávání květin vynechat kostýmní výtvarnici? Zasmála se a souhlasila s mým hodnocením. Takže jupíí, ani mladým, nejen nám, se to nezdá.
Dojela jsem domů, nádraží se vyprázdnilo a já jsem si zapomněla vzít fixku nebo aspoň průpisku.
Proč? Nečtěte to, to je moje blbinka.
Nesouvisí s operou, ale s pozdním večerem a s jedním předvolebním transparentem na našem nástupišti číslo dvě. Určitě jste ho někde viděli.
Chtěla jsem tam něco připsat a něco opravit. Není to můj nápad, už jsem to viděla v Praze na Hlavním. Silný hlas... I kdyby mě někdo viděl a udal, pokutu bych klidně zaplatila
ŠíLeNÝ HLAS... umlčované většiny... Ach jo, co jsme komu udělali...?
Komentáře
Okomentovat