V poslední době přemýšlím o hroší kůži našeho prezidenta a našeho premiéra. Nic se jich nedotkne, melou si svoje a jsou v klidu. Nechápu. Naštvaná jsem jen na sebe, že nemám aspoň setinku hroší kůže a beru si osobně věci, které za to nestojí.
Ti, kdo se občas podívají na tento blog, si přečetli o tom, jak mě kousl pes a jeho majitelka mi řekla, mimo jiné, že jsem si to vymyslela (podívejte se na příspěvek Malinkatej kretén, tam jsem kauzu popsala). Když jsem jí hodila do schránky lékařskou zprávu, myslela jsem si, že budu mít klid. Nemám.
Především chci, abyste věděli, že nic nevyčítám pejskovi. Byl naštvaný, že se pořádně nevylítá, protože Jackové Russellové se potřebují pořádně vyběhat a ne jen projít kolem bloku.
Jeho majitelka se mi samozřejmě neomluvila, ale nevšímala si mě, což bylo fajn. Ovšem nedávno vyběhla ze dveří, které jsem jí otevřela - vycházející má přednost - a zaječela na mne dotaz, proč ji nezdravím. Zkoprněla jsem, protože na pozdrav odpovídám každému a sama pilně zdravím. Odpověděla jsem, že nevím, o čem mluví, a aby nebyla zbytečně agresivní. Ona mi na to oznámila, že jsem blázen.
I kdybych byla, proč mě diagnostikuje slečna asi třikrát mladší, než jsem já? Nevíte? Možná jsem ji měla hlasitě a zřetelně poslat - víte kam, ale já tohle neumím. Moje chyba.
Neumím "tam" poslat ani ty, kteří ve vlaku hulákají do mobilu klidně celých čtyřicet minut. Pak už vystupuju, takže dál nevím. Často jim nevadí ani intimní detaily ze života; zažila jsem slečnu, se kterou se rozešel ten její a ona popisovala celou situaci v živých barvách. Nakonec odešla na chodbičku, ale neztlumila, takže jsme se dozvěděli naprosto všechno. Bylo nám jí líto, což jsme naznačovali smutnými pohledy jeden na druhého.
Ještě jeden zážitek: bylo to ještě před covidem a navečer, takže byly všechny sedačky obsazené a posluchačů mnoho. Jedna cestující, opět hlasitě a výrazně, popisovala své přítelkyni na druhém konci pomyslného drátu, jak bude probíhat její operace prsu. Nevynechala jediný detail. Když to vysvětlila jedné, zavolala druhou a stejnými slovy jí popsala totéž. Pak naťukala další číslo a nabídla stejné téma:
"Ty to nechceš slyšet? No tak dobře..." Myslím, že jsme měli všichni radost.
Občas se ve vlaku ozvu, jednou jsem se dokonce ohradila v kavárně, kde si jeden návštěvník udělal detašované pracoviště a bez ustání a hlasitě mobilem řešil pracovní aktivity.
Prosím, napište mi pod tento povzdech, jak se chováte v podobných situacích vy. S rodiči té "mé" slečny Petry bych docela ráda dala řeč. Možná by mi řekli, že je nešťastná a život se jí nevede. Přitom je to moc hezká holka, tedy pokud se nevzteká. Telefonisty ve vlaku asi těžko někdo převychová.
Já jsem vždycky děti učila, že nesmějí obtěžovat okolí a chovat se slušně. Myslíte si, tak jako já, že není těžké být zdvořilý ke všem okolo?
Napište mi, prosím, do diskuse pod článkem, jestli jsem blázen, nebo ne. Fakt bych to ráda věděla.
Ilustrační foto: pixabay
Komentáře
Okomentovat