Jsme to pořád my

Včera bylo 17. listopadu. Prý toto datum většině mladých už prakticky nic neříká. Škoda. Ale Praha včera žila, oslavy tohoto významného dne si bohužel někteří z nás spojili s protesty proti opatřením souvisejícím s covidem. 


Cestou do Karolina jsem se prodírala pochodujícím davem s vlajkami, bubny a hrdinským výrazem ve tvářích. Proč musíme pořád proti něčemu (vlastně téměř čemukoli) protestovat a bojovat za svou "svobodu"? Chybí nám pár desetiletí politické kultury? Nepleťme se, výraz politeia neznamená politiku, ale obec, společnost lidí s totožnými zájmy... 

Bude to ještě nějaký čas trvat, než si uvědomíme, že svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. Ale "hrdinům" bez roušky to těžko vysvětlíme.

Včera se Velké aule Karolina vzpomínalo na dva 17. listopady - v roce 1939 a 1989. Když varhany začaly hrát Gaudeamus igitur a poté českou hymnu, tak se nepochybně ti z nás, kteří tu promovali, nechali dojmout vzpomínkami.


Já tedy ano. Poprvé jsem v aule byla jako malá při promoci tety. Líbilo se mi to tak moc, že jsem se už jako sedmiletá rozhodla, že to chci taky. Splnilo se mi to, i když mi slavnostní promoci poměrně dost pokazila jedna marxisticko-leninská soudružka docentka, které se moje diplomka nezdála být angažovaná. 

No a tak jsem si tu slávu ještě jednou zopakovala po absolvování psychologie v Univerzitě třetího věku. Tam to bylo taky fajn. Prostě na vyleštěná prkna Velké auly chodím tak často, jak mohu. Ze stěn tohoto prostoru jde, věřte nebo ne, pozitivní energie. 

Ale ještě ke včerejšímu večeru: Collegium paedagogicum, smíšený sbor a orchestr Pedagogické fakulty UK, varhany Jan Kalfus, dirigent Marek Velíšek, skladby J. Nováka, L, Janáčka. J. K. Vaňhala a nakonec Hospodine, pomiluj ny.

Dej nám všem život a mír v zemi... tak je to v citované poslední skladbě. A nakonec pan dirigent rozhodl o přídavku, který - jak řekl - nebude představovat, a zaznělo Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá...

Přejme si, aby obojí platilo co nejdéle...




Komentáře