To byla Jana

 Úžasná, chytrá, sečtělá, empatická… Poznaly jsme se na Fakultě v Celetné v roce 1967, když přestoupila z dálkového studia na denní, a od té doby jsme byly velké přítelkyně. Někdy mi, nevím proč, říkala Janiště.



Věděly jsme o sobě snad i všechno, obě jsme byly dvakrát vdané, i když Jana – pravda – měla své sňatky a život mezi nimi zajímavější a dobrodružnější.

Během studia jsem občas pobývala u ní nejdřív Na Moráni a potom v Belgické ulici. Na Moráni jsem s ní chodila do sklepa, protože tam byla jako malinká schovaná při náletu, a tak se tam bála chodit sama. Byly doby, kdy jsme nosily bílé podkolenky, stejné bleděmodré boty a stejné účesy.

U ní jsem si pouštěla LP Peter, Paul and Mary, když jsem měla splín. Ale většinou jsme se spolu hodně nasmály. Byla na rozdíl ode mne zcestovalá, a jednou jsme spolu se svými malými kluky Filipem a Tomem jely vlakem do Rumunska. Zájezd to byl dost nepovedený, ale já jsem poprvé viděla moře. To bylo ještě před revolucí. Scházely jsme se, samy i s kamarády, věděly jsme o sobě celou dobu.


Když spolu s Jirkou po revoluci založili rádio, pozvala mne ke spolupráci na jednom z pořadů. Bylo to báječné, byly při tom nervy a stresy, ale pravidelně i spousta legrace.

Před sedmi lety jsme spolu byly ve Španělsku v Mar Menor. To bylo moc fajn, jen se mi zdálo, že nechce nijak moc chodit, jen tak trochu kolem hotelu.


Byla to pořád ta báječná Jana. Milovala obrazy, četla kvalitní knížky, znala staré i nové filmy, dělala moc hezkou keramiku. Občas jsme zašly na oběd, probíraly život, děti a vnoučata, stárnutí. A obě jsme se hodně smály, když jsme si na sebe práskly, že si nemůžeme pomoct a sledujeme jeden hodně pitomý televizní seriál.

Na rozdíl ode mne uměla mít nadhled, psychologii by zvládla i bez patřičného doktorátu.

Když jsem jí naposledy volala, řekla mi – Jani, ještě dýchám…



Jano, myslím na tebe pořád, mám tě v duši a vždycky budu mít. Chtěla bych, abys to věděla…

14.12.2021, 12,15


Foto: pixabay a archiv

 

Komentáře