Píšu Vám, pane doktore

No fajn. Už to nechám, ale jako Taťána Oněginovi to fakt není. Je to o návštěvě mého lékaře přes astma. Známe se už víc než 30 let.


Kdybyste se podívali na jeho stránky a jakoby "recenze" pacientů, tak se z jedné třetiny dozvíte, že je arogantní, z další třetiny že jim zachránil život a zbytek o tom, že je vlastníkem suchého humoru. Za svou osobu se přikláním k posledním dvěma třetinám hodnocení.

U mne se objevilo astma někdy před čtyřicítkou a než jsem přesvědčila svého tehdy závodního doktora, že je to astma, tak to chvíli trvalo, a díky kamarádovi jsem se dostala k Vám, pane doktore. 

Můj tatínek měl opravdu těžké astma, pamatuju si, jak měl takové malé obálečky s nápisem Felsol a sypal si prášek do úst. Potom dostal první vakcíny, které nebyly vyzkoušené - jeho lékař s nimi nechtěl nic mít, a tak mu je píchaly řádové sestry. Ale táta umřel, přidalo se srdce - a mně bylo 11 let. Takže jsem si od objevení mého astmatu spočítala (to jsem dokázala), kdy bude po mně. Ale to už jsem měla tohoto pana doktora a když jsem nemohla vyjít tři schody, tak mi se soucitným pohledem píchal kalcium do žíly. Potom se to i díky jeho péči zlepšovalo, až jsem nabyla pocitu, že ho nemusím až tak moc poslouchat a svá "dejchadlo" jsem si ordinovala podle sebe. Když došlo, tak jsem si šla pro nové. Pan doktor si bystře vynásobil, na jak dlouho mi mělo vydržet a kdy už jsem u něj tedy měla být (to jsem nedokázala spočítat), a:

"Paní redaktorko, já jsem se domníval, že jste inteligentní osoba a že víte, co máte dělat..." Já jsem to nějak zametla pod stůl a jeli jsme dál, i když s postupujícím věkem ho poslouchám čím dál víc. Když v prosebném mailu požádám o e-recept, tak nediskutuje a objeví se: "Paní magistro, přijeďte na kontrolu." Dál nesmlouvám, protože vím, že to s ním nemá efekt.

Když jsem začala vysokou školu, byla to Fakulta osvěty a novinářství, která se rychle změnila na Fakultu sociálních věd a publicistiky, většina z nás si ale vybrala sociologii kultury. Ale ta se v jistých letech začala považovat za buržoazní pavědu a na diplomu máme neskutečnou specializaci - vzdělávání a výchova dospělých. Je to legrační, ale je to fakt. A ještě směšnější je to, že mne to asi opravdu nějak poznamenalo.

Jako celoživotní redaktorka přes zdraví a všechno kolem, a mne to stále zajímá a mám nutkání své vědomosti svému okolí podstrkovat. Někomu se to líbí, někdo mi navrhne, ať jdu do háje. Zmíněný můj pan doktor - (jen jednou mi řekl, že vypadám dobře, ale to už je hodně dávno, a jistě myslel, že zdravotně) - už odmítá moje diskuse na toto téma poslouchat, taky má další lidi v čekárně a spoustu starostí se svou firmou, pojišťovnami a vůbec...

Když mám rýmu, tak je průběh stejný. dva tři dny myslím, že to zvládnu obvyklými postupy, ale pak se ukáže, že zase musím šupajdit na ním. Jako teď. Použitý respirátor jsem omylem položila na okraj jeho stolu, špatná volba, a pak jsem začala vyprávět své nabyté vědomosti z tiskovky o výpadcích léků, penicilinu a o nadužívání antibiotik a ATB rezistenci, a že ta třídenní jsou nejhorší. Ještě horší volba. Vím, že všichni lékaři tyto tyto kecy lehce poučených pacientů nenávidí (pan profesor Táborský je jediný, který mi je toleruje a hezky reaguje), ale nutkání je silnější. Moje bláboly a zdravotní potíže byly velmi stručně uvedeny na pravou míru:

"Podobně vypadá covid, ale už je pozdě na test."

Já: "Pane doktore, kdybych měla covid, tak k vám nedojedu 30 kilometrů vlakem, potom metrem a autobusem, natolik se znám."

"Tento přípravek budete brát tři dny každé ráno ihned po snídani a uleví se vám." 

Já: "Je to antibiotikum?"

"Ne."

Dobře. |V lékárně jsem si vyzvedla tento lék a k tomu třídenní antibiotika😆.

Příbalové letáky jsou moje vášeň, ale takový jsem ještě neviděla. Lék patří mezi kortikosteroidy a co všechno léčí ani nechtějte vědět. Tak dlouhý seznam jsem ještě nečetla. No to si nevezmu!!!

Ale protože přece jen poslouchám své lékaře, tak jsem si dala snídani a spolkla. Za chvíli jsem se trošku motala, ale jinak ok. Znovu jsem si pročetla všechno, co všechno se jím léčí - a samozřejmě všechny nežádoucí účinky, těch je tam taky požehnaně, až jsem narazila na poslední dvě řádky v seznamu nemocí, a to oznámení, že byl před dvěma lety zařazen jako pomoc při léčení covidu.

No on ten můj pan doktor je fakt chytrej (sorry, pane doktore).


Ale co se (ne)děje: za chvíli si dám snídani (normálně snídám až v poledne a snažím se, zatím neúspěšně, tímto způsobem zhubnout) a spolknu třetí poslední dávku, a večer třetí antibiotikum. Zajímavé ovšem je, co to se mnou dělá. Špatně spím už léta. Teď mi to ale nevadí, mám víc energie a v noci otírám kohoutky u radiátorů. A taky čtu.

Teď k ránu držím už stokrát přečtenou Betty MacDonaldovou (skvěle přeloženou Evou Marxovou). Na  konci kapitoly, kde Betty po všech útrapách v době krize v Americe dostane zprávu, že jí vydají knihu, a její sestra Mary  říká - copak ty, ty máš jen radost, ale mně se zničehož nic začínají plnit mé velké lži. No a já už dávno vím, že to tam bude a asi díky těm práškům brečím už předem. A to jsem nikdy neudělala u žádné knihy, natož u té, kterou umím prakticky zpaměti.

Tak nevím, jak to všechno dopadne? Snad jako obvykle - dobře...

Ilustrační foto: pixabay

Komentáře