Moje univerzita 1

Nemám ráda silvestrovské veselí, a tak jsem ten večer splnila nepovinný úkol pro moji Univerzitu třetího věku, a napsala své vzpomínky.

Musím začít zeširoka; teta si přála, aby její dcera vystudovala, a tak se s ní učila – a dopadlo to tak, že promovala nikoli sestřenice, ale teta.

Chtěla se pochlubit, a tak mne a maminku pozvala na promoci. Bylo mi snad pět, šest – už nevím. Ale doteď si pamatuju, jak mě uchvátila aula, hymna na varhany, pánové a dámy v talárech, Gaudeamus igitur – samozřejmě jsem netušila, co to je - prostě celý ten úžasný obřad promoce. A v té chvíli jsem se rozhodla, že to rozhodně chci taky.

Po maturitě jsem se hlásila na tehdejší Institut osvěty a novinářství, později to byla Fakulta a ještě později Fakulta sociálních věd a publicistiky.

Na gymplu jsem hodně četla, mimo jiné jsem se rozhodla, že přečtu celou Lidskou komedii, a tak se mi přijímačky povedly – už asi i proto, že jsem kritický realismus a toho Balzaca, kromě jiných otázek, dostala. Pamatuju se, že jsem potom něco štrachala v tašce a vyšel docent Marek, jeden z členů přijímací komise, a řekl mi: Neseďte na bobečku, nemáte proč…

Docent Jiří Marek nás učil češtinu a od něj jsem měla vždycky za 1. Během prvních měsíců na fakultě jsme mohli na chodbě ještě potkávat, vždy v černém obleku, profesora Františka Gela. Říkalo se o něm později, že dal docentovi Markovi podklady, z nichž potom vznikli moji oblíbení Hříšní lidé města pražského. No pamatuju už hodně, bohužel. Profesoři Mácha (filozofie), Buble (logika), psychologii nám přednášeli Štěpánek a Nakonečný… Ten nás vzal kamsi do bytu v Pařížské a zažili jsme seanci s hledáním ztraceného dítěte. Pan profesor Nakonečný věřil na skřítky a napsal báječnou publikaci Lexikon magie, kterou jsem potom dostala od syna a do ní si schovávám pár bankovek pro štěstí.

Pak přišel osmašedesátý rok, ruští „osvoboditelé“ a naše studentská stávka. Cítili jsme se důležití: chodili za námi umělci, třeba Suchý se Šlitrem, kteří ve velké posluchárně počkali, až my nejdůležitější doschůzujeme. Před vchod v Celetné například zastavilo auto s vajíčky. Nosili jsme je nahoru, na některých bylo napsáno „ať žije stávka“. Vajec bylo spousta, a tak jsme říkali řidiči – dovezte je na Fildu, je to kousek, a on že ne, že je to jen k nám.

Spali jsme v posluchárnách přikrytí vším možným, prostě hlídali školu… Ráno vždycky někdo došel vedle do pekárny (samo, že už tam dávno a dávno není), kde nám dávali zdarma čerstvé rohlíky a házel je po hlavičkách čouhajících z dek.

Pohřeb Jana Palacha: velké zděšení a smutek, drželi jsme stráž, dodnes mám schovanou pentli se sovičkou, hlídkovali jsme před školou a tušili, že veselo už nadlouho nebude.

Přituhlo i ve škole, přestávala být legrace, ale přece jen jednu si pamatuju. Tehdy jsem uměla rusky dobře (teď ten jazyk poměrně nelogicky nenávidím, a když se mě někdo rusky něco zeptá, odpovím „english only“) a u zkoušky jsem dostala dvojku. Ovšem s paní profesorkou – krásnou blondýnou – chodil na pivo můj budoucí muž a jeho kamarád, syn známého básníka. Měl přeložit větu: Řekl mi, abych mu zatelefonoval. A Honza přeložil: On mě povidál, bych ja emu tělefonieren. A dostal jedničku!

Ale zato se mi povedla výborná z angličtiny od paní profesorky Dlouhé, autorky bílé učebnice; byla velmi obávaná a obvykle vyhazovala všechny první termíny. Takže jsem chvíli platila za šprta. (Teď neumím nic, a když slyším angličtinu a francouzštinu svých vnuček, tak se jen stydím.)

Jestli vás to baví, najděte si Moje univerzita 2