Moje univerzita 2

Na fakultě došlo k dalším změnám, obvykle k horšímu, i osobní život mnohých z nás začal nabírat jiný směr. 


Přešupačili jsme se na „sociologii kultury“, což se nám líbilo, ale brzy poté byl tento obor označen jako buržoazní pavěda, takže ve finále máme na diplomu „vzdělávání a výchova dospělých“. No paráda.

Před koncem školy jsem čekala miminko, a tak jsme se rozhodli, že nebudu dělat hrdinu a zvolím jednoduché téma diplomky (podotýkám - vypsané v seznamu doporučených témat) o kulturním životě našich krajanů v Rakousku mezi dvěma válkami. Seděla jsem v Československém ústavu zahraničním a „tvořila“, sepsala, dala přepsat (zlaté počítače dnes), svázat, mimino bylo na světě - a den před obhajobou mi docentka Charvátová, vyučující marxismus-leninismus, sdělila, že to není „nosné téma“ a že mne nepouští k obhajobě.

Pro studentské manželství bylo tenkrát mimo jiné i finančně složité dát znovu přepsat a svázat diplomovou práci, do které jsem musela napsat a rozvinout téma, že krajané nebyli emigranti, ale ti, kteří šli do Rakouska kdysi za prací… Přimlouvali se za mne jak vedoucí katedry, tak vedoucí diplomové práce doc. Winter. Marně, posunulo se to o půl roku.

Takže moje promoce, na kterou jsem se těšila od dětství, se mi pokazila; paní docentka, když nám profesoři štrúdlem gratulovali, na mne štěkla - poděkujte Wintrovi, že jste to vůbec obhájila. Soudružka docentka údajně za čas odešla učit svůj milovaný obor kamsi do Budějovic.

Takže tak. Ale mám to tam pořád ráda, nejvíc samozřejmě Karolinum. Občas mě tam pozvou na nějakou kulturu, koncert v aule, nebo tiskovou konferenci – do reprezentačních místností rektora, kde je Vlastenecký sál, které se mi moc líbí.

No a teď U3V. Začala jsem s třemi semestry a Shakespearem u úžasného pana profesora Martina Hilského – a to člověk málem nedýchal a minuty letěly jako vteřiny. Milovala jsem i přednášky prof. Royta. 

Ovšem musím ještě popsat aspoň jedno téma – psychologii, která končila testem. Protože jsem právě v tomto termínu hodně kašlala a nechtěla jsem rušit okolí, nešla jsem. Ale pak mi to vrtalo hlavou a napsala jsem paní inženýrce Kellerové mail s tím, že každá škola by přece měla mít i náhradní termíny. Paní inženýrka mi odepsala a sdělila, že jsem první ze stovek studentů U3V (kteří takto blbnou – to je můj překlad, ona to napsala hezky), kdo to chce a že tedy ano, ať přijdu tehdy a tehdy do Jindřišské.

Koupila jsem kytku a cestou jsem si říkala něco jako „ty debile, o co ti jde, už si nic nepamatuješ a akorát se ztrapníš…“

Paní inženýrka: „Ale víte, že vás květiny před výsledkem zkoušky neochrání?“ Souhlasila jsem, zasmály jsme se a šla jsem na to do velké místnosti, kde občas někdo prošel – zřejmě na inspekci, zda nekoukám do mobilu na internet. První otázku jsem nedala (propedeutika), další (haptika) už ano a ostatní šlo jako po másle.

„Promoce 3. června,“ pravila paní inženýrka, a já jsem řekla dětem a vnučkám, že nemusejí, protože se roury nedávají slavnostně, ale v zákulisí – asi aby to ostatním nebylo líto.

Mladší Berenice říkám, že bych byla docela ráda, kdyby to viděla. Troufám si tvrdit, že nikde nejsou tak krásné promoce jak v Karolinu.

„No, do školy se mi nechce,“ dělo to dítě, ale nakonec šli všichni. Místo kytky jsem dostala krabici makronek, protože květinářství ještě byla zavřená. Snacha, povoláním scénografka, mě i s rourou aranžovala pod Karla a fotila, a pak to chtěla zopakovat ještě na nádvoří, ale to už jsem nedovolila.😑



Komentáře