Něco ze života... Zážitek, na který se snažím zapomenout, ale bude to chvíli trvat...
V Praze občas potkáváme individua, která si mluví pro sebe nebo řvou, i nehezká slovíčka (jak říkával jeden z našich bohužel představitelů), tam to člověk občas vidí. Kdysi jsem zažila někoho takového v tramvaji, kde tato osoba pokřikovala nadávky na spolucestující, ale na mne byla docela roztomilá:
"A ty moc nekoukej, ty brejličko!" Tenkrát se nosily menší sluneční brýle, a ze situace jsem vyšla dobře.
Ne tak na malém městě u nás. Tady se to vidí málo, ale přece jen? Jeden ze spolužáků ze základky, kterému jsem pomáhala s i a y i jinými češtinářskými "záludnostmi" při diktátech i jinak, byl až donedávna někdy i vtipný. Není to až tak dlouho, co jsem mu v rámci desetiletí trvající známosti říkala - Ivane, nekoketuj (povídal si se starší paní v okně v patře). a on mi odpověděl - prosím tě, já jsem rád, že se mnou ještě někdo mluví. Zasmáli jsme se tomu, že stárneme a potřebujeme si popovídat. Nejlíp s nejbližšími, ale ti mají na nás málo času. Ale teď na něm alkohol, osamělost plus možná ještě pošramocená psychika udělaly své.
Situace: vystála jsem si nekonečnou frontu na odeslání doporučeného dopisu s vyplněnou průvodkou. Ta už neplatí - štěkla na mne paní za přepážkou, a dala mi jinou, hodně podobnou. Pomyslela jsem si, že jestli se pošta snaží tímto způsobem vylepšit své skomírající služby, tak tedy nevím... Dobře, šla jsem vyplnit téměř totožnou, ale jinou průvodku, a pustila jsem před sebe pána, co si šel pro důchod. Musela jsem odstoupit ještě větší kus, abych nesledovala výši jeho důchodu, což bylo to nejposlednější, co by mě kdy zajímalo.
Vyplňuju, a ve frontě spolužák: Nechceš pomoct? Pravda, že jsem si vzpomněla na kvality jeho češtiny, a řekla jsem, že asi ne. To jsem si dala. Na celou poštu se ozývalo - no jo, paní z Prahy, a další zajímavé údaje o mé osobě. Udělala jsem asi chybu, že jsem si těch jeho řečí všímala, a řekla, aby sklapnul. Jak říkám, první chyba.
Jdu z nákupu, proti mně samozřejmě onen spolužák. Opravdu s mírem v duši jsem si v rámci známosti od první třídy dovolila říct - Ivane, co blbneš, proč pokřikuješ nesmysly? Ví se to tady o tobě, nedělej si problémy.
To byla chyba číslo dvě. Pokřik u Lidlu: Tak to jsi ty, co mě udáváš, ty... A následovala velmi vulgární sprostá nadávka, jakou jsem ještě za celý svůj dlouhý život neslyšela a kterou nejsem schopná publikovat.
Ach jo. Nevím, co byste udělali vy, kteří to čtete. Jak jsem stará, tak jsem blbá, ale pořád mi vadí, že jsou na sebe lidi hnusní. A že by i spolužáci?
Jen pro zajímavost: víte, za kolik zaplatíte na poště za doporučený dopis? 91 korun!
Ilustrační foto: pixabay
Komentáře
Okomentovat